Snížení zranitelnosti organizmu a výrazné prodloužení sportovní kariéry
Pokud bychom se zamysleli nad otázkou, čím se nejvíce liší dnešní vrcholoví sportovci od svých kolegů před dvaceti či třiceti lety, každého okamžitě napadne, že výrazně vyššími výkony. A hned druhým dechem většina lidí dodá, že ve spoustě sportovních odvětví dnes máme výrazně starší sportovce, než tomu bývávalo dříve. Fotbalisté i hokejisté dnes běžně překračují pětatřicítku a kluby s nimi podepisují smlouvy i na další léta. Na olympiádě bylo možné vidět gymnasty blížící se čtyřicítce a dokonce i profesionální ragbysté nás na MS udivovali vedle výčtu svých úspěšně zahojených zranění i svým věkem.
Obecně je tento fenomén připisován moderní medicíně a rehabilitaci, zasvěcení však vědí, že základními kameny pro udržení zdravého sportovce je správná funkční průprava, udržení všech základních funkcí (funkčního spektra) a vědomá redukce nadbytečné (nezacílené) tréninkové zátěže. Snížení zranitelnosti sportovce už totiž dnes není jen pouhým vedlejším produktem správně postaveného tréninku, ale je to jeden z cílů, na kterém se vědomě pracuje. Ve své komplexnosti je to samozřejmě velmi široká problematika, zahrnující např. optimální poměr tréninku/odpočinku, výživu, regeneraci, zacílení tréninku a smysluplné tréninkové cykly. Dnes se už ale na odolnost jedince díváme také tou optikou, že víme, že se sportovec dostane do krizových situací naprosto vybočujících z optimální techniky a předpokládaného průběhu situace a tělo bude nuceno improvizovat. Ať už se bude jednat o prosté uklouznutí na antuce, těžší střet při souboji o míč či puk, či jakékoliv jiné řešení složitého pohybového úkolu. Důležité je, jestli je sportovec připraven tyto krizové situace řešit a disponuje výbavou (rozuměj správnými zautomatizovanými pohybovými vzorci), která mu v tom pomůže. Anebo se spoléháme na štěstí a doufáme, že se nezraní. Proto byla vypracována metodika, jak každý technicky náročnější pohyb (tenisový úder, techniky s míčem ve fotbale, práce s holí v hokeji, techniky v bojových sportech, atd.) tréninkově upravit a rozšířit o ztěžující podněty (např. balanční podložky, záměrné předunavení některých svalových skupin, kombinace více faktorů, atd.), které nutí tělo adaptovat se na novou, nestandardní situaci. A v souladu s principy postupného zvyšování zátěže a intenzity se tato řešení postupně dostávají do rejstříku řešení, které si tělo zautomatizuje a umí je velmi rychle a efektivně využít. Ve výsledku onen sportovec nejen že neupadne a potenciálně se nezraní, ale např. ten míček úspěšně odehraje přes síť, přestože to ani zdaleka nebyla učebnicová standardní technika.
Ukázkovým příkladem připravenosti "téměř na cokoliv" je trénink judistů. Kromě základní pohybové průpravy zahrnuje skvěle propracovanou metodiku nácviků pádů. Ze všech možných úhlů, poloh a rychlostí. A těžko najdete jiné sportovce, kteří by uměli lépe univerzálně padat. Pády jsou nedílnou součástí jejich sportu a nelze na ně nebýt připraven. A nejlepší kaskadéři světa jsou původně judisté nebo gymnasté. Pokud tedy uklouznete v metru na schodech a budete se kutálet v desítky metrů dlouhém pádu, věřte, že budete opravdu rádi, pokud jste podobnou průpravou již prošli. Nebylo by tedy logické, že by alespoň základy pádové průpravy procházeli sportovci ze všech sportů, kde se s pády dá počítat? U nás se zatím podobné věci moc neřeší, ale v USA již delší dobu fungují prestižní academie a campy, které jsou zaměřeny na snížení zranitelnosti sportovců. A z praxe vidíme, že to skutečně funguje.
Obecně tedy můžeme říct, že spoustě sportovců chybí základní funkční průprava - tedy aktivace coru, zpevňovačky, odrazové stereotypy a stabilizace. Zvládnutím těchto základů získá dítě naprosto nový pohybový projev, vyzrálejší koordinaci a první instinkty reálného sebehodnocení. Čím dříve touto průpravou sportovec projde, tím lépe následně zvládá další trénink, protože se na těch základech dá krásně stavět. A naopak - můžeme z vlastní praxe potvrdit, že jsme měli možnost spolupracovat se spoustou vrcholových sportovců, kteří měli díky chybějící průpravě špatné pohybové návyky (velmi často např. naprosto nefunkční core a břicho) postupně vedoucí ke špatnému držení těla a následně ke zraněním. A to vše v relativně mladém věku, tedy v podstatě zbytečně. A až ex post, tedy v rámci rehabilitace, se od svých fyzioterapeutu učí, jak správně při pohybu zapojovat břicho a jak aktivovat stabilizační systém. A diví se, když zjistí, že to vše mělo být už od malička součástí jejich tréninku.